9.5.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 109/10

1.1

Navrhovaná směrnice je vítanou iniciativou, neboť vytváří ucelený právní rámec pro platební služby v EU. Různorodost vnitrostátních právních předpisů, které se v současné době na oblast plateb vztahují, komplikuje realizaci jednotného prostoru plateb v eurech (Single Euro Payments Area – SEPA). Harmonizace vnitrostátní právní úpravy v oblasti plateb proto bankovnímu sektoru napomůže v jeho úsilí o vytvoření SEPA. Zavedení pojmu „platební instituce“ by navíc mělo vést k harmonizaci pravidel týkajících se přístupu na trh platebních služeb. Aby však bylo možné plně využít výhod plynoucích z harmonizovaných právních předpisů, je třeba věnovat pozornost sladění oblasti působnosti navrhované směrnice s oblastí působnosti směrnice o elektronických penězích (2), a to zejména vzhledem k potřebě rozlišovat mezi platebními službami, které se zakládají na platebních účtech, a platebními službami v oblasti elektronických peněz, které se zakládají na centralizovaném účetnictví. Pokud by se však přijetí navrhované směrnice opozdilo, mohlo by to ohrozit jak zavedení vnitrostátních systémů, jež budou vyhovovat požadavkům SEPA, k 1. lednu 2008, tak úplný přechod na tyto systémy do roku 2010. V tomto ohledu mají stěžejní význam hlavy III a IV navrhované směrnice, neboť zavádějí harmonizovaný soubor pravidel týkajících se informačních požadavků, povolení a provedení platebních transakcí a odpovědnosti ve vztahu k těmto transakcím. Zdá se, že otázky politické i právní povahy v rámci těchto hlav navrhované směrnice bude možné vyřešit v poměrně krátké době. Pokud by došlo k prodloužení jednání, mohla by se zvážit možnost některé části navrhované směrnice vyčlenit, přičemž by se upřednostnilo přijetí těch částí, které jsou nezbytné pro úspěšnou realizaci SEPA.

1.2

Některé aspekty navrhované směrnice však vyvolávají určité pochybnosti, které jsou předmětem podrobnějšího rozboru níže.

2.1

Zavedení nového pojmu „platební instituce“ je krokem k harmonizaci rozdílných přístupů, jež se v současné době uplatňují ve vnitrostátních právních předpisech, pokud jde o regulaci subjektů, jež poskytují platební služby, aniž by byly úvěrovou institucí, institucí elektronických peněz nebo bankou poštovního úřadu. Z navrhované směrnice však není jasné, jaké druhy činností mohou platební instituce vykonávat. Podle navrhované směrnice mohou platební instituce přijímat peněžní prostředky od veřejnosti za účelem poskytování platebních služeb. Tyto peněžní prostředky by však neměly představovat vklady či jiné splatné peněžní prostředky ve smyslu článku 3 konsolidované bankovní směrnice (3), ani elektronické peníze ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice o elektronických penězích (viz čl. 10 odst. 1 navrhované směrnice).

2.2

V této souvislosti není z textu navrhované směrnice jasné, zda platební instituce mohou držet peněžní prostředky, jež vykazují podobné ekonomické a právní znaky jako vklady nebo elektronické peníze. Ze skutečnosti, že platební instituce mohou zřizovat platební účty, vyplývá, že by mohly peněžní prostředky držet po dobu delší, než je nezbytné pro dokončení platební transakce. To vyvolává obavy, neboť čl. 65 odst. 4 navrhované směrnice odkazuje na „spořící účty“, aniž by vymezoval, kde jsou tyto účty vedeny a za jakým účelem. V bodech odůvodnění 8 a 9 navrhované směrnice se však uvádí, že platební instituce vklady přijímat nesmějí. Tyto otázky jsou dále rozvedeny níže.

2.3

ECB si rovněž všímá, že podle odstavce 4 přílohy navrhované směrnice mohou platební instituce provádět platební transakce, jestliže se peněžní prostředky čerpají z úvěru, přičemž nejsou dána žádná omezení, pokud jde o způsobilost poskytovat úvěr, z hlediska jeho výše nebo splatnosti.

3.1

Pokud jde o držbu vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků, je třeba připomenout, že článek 3 konsolidované bankovní směrnice zakazuje subjektům, které nejsou úvěrovými institucemi, vykonávat podnikatelskou činnost spočívající v přijímání vkladů nebo jiných splatných prostředků od veřejnosti. Ačkoli konsolidovaná bankovní směrnice přijímání vkladů nedefinuje, Soudní dvůr Evropských společenství podal široký výklad pojmu „vklady nebo jiné splatné peněžní prostředky“ ve smyslu uvedené směrnice, přičemž uvedl, že „pojem“ jiné splatné prostředky „[…] se vztahuje nejen na finanční nástroje, které vykazují typické znaky splatnosti, ale i na ty nástroje, které sice tyto znaky nevykazují, ale jsou předmětem smluvního ujednání splatit poskytnuté peněžní prostředky“. (4) Nezáleží na tom, zda se tyto peněžní prostředky přijímají ve formě vkladů nebo v jiné formě, jako je např. „soustavné vydávání dluhopisů a obdobných cenných papírů“ (5), jak je uvedeno ve směrnici, která předcházela konsolidované bankovní směrnici. „Veškeré přijímání peněžních prostředků může [tedy] zakládat činnost přijímání vkladů (v širším smyslu), dochází-li ke splacení přijatých peněžních prostředků. V tomto ohledu není důležité, zda povinnost splatit je dána již v okamžiku přijetí peněžních prostředků (a tvoří“ základní „prvek takové transakce), nebo zda tato povinnost vznikne teprve v důsledku vzniku smluvního nároku“ (6). Správný výklad přijímání vkladů „se bude muset řídit otázkou rozsahu úspor, jež jsou předmětem ochrany, a výklad charakteristických znaků“ činnosti poskytování úvěrů „by měl též zohlednit rizika, jež se považují za významná z hlediska ochrany návratnosti vkladů. Výsledkem je tendence k širokému výkladu jak činnosti přijímání vkladů, tak i úvěru“ (7).

3.2

S ohledem na výše uvedené se zdá, že platební instituce budou ve skutečnosti od svých klientů přijímat vklady. Bude-li tomu tak, je třeba obecně poznamenat, že pokud by se platební instituce ocitla v úpadku, tvořily by veškeré peněžní prostředky, které by v okamžiku úpadku držela, součást její majetkové podstaty, a bylo by je tudíž možné použít k uspokojení pohledávek všech věřitelů této platební instituce. Činnost přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků je podstatou bankovnictví jako takového, jak jasně vyplývá z definice „úvěrové instituce“ v čl. 1 odst. 1 písm. a) konsolidované bankovní směrnice (8). Změny v základním pojetí bankovnictví je nutné pozorně zvážit z hlediska měnové politiky, spolehlivosti a bezpečnosti platebních systémů, finanční stability a statistiky, což jsou vše oblasti, ve kterých má ESCB rozsáhlé pravomoci. Činnost platebních institucí nevyhnutelně zahrnuje držbu peněžních prostředků veřejnosti, byť jen po omezenou dobu. Při vymezení požadavků a ochrany v oblasti dohledu, které se na tyto činnosti budou vztahovat, se proto musí přihlédnout k otázkám ochrany spotřebitele a otázkám finanční stability.

4.1

V souhrnu lze konstatovat, že na základě navrhované směrnice by se na činnost platebních institucí vztahoval mírnější režim dohledu, než jaký se uplatňuje podle konsolidované bankovní směrnice. Kromě povolovacího procesu, který je založen na některých kvalitativních požadavcích, by se platební instituce musely řídit právním rámcem, jenž by: i) se převážně zakládal na řadě obecně formulovaných požadavků na zveřejňování informací a ii) nezahrnoval kapitálové požadavky pro ocenitelná rizika (viz článek 5 navrhované směrnice). Tento mírný režim dohledu vyvolává obavy, které jsou dále zesíleny tím, že navrhovaná směrnice v porovnání s přístupem použitým v jiných právních předpisech Společenství, jež upravují přístup k činnosti poskytování finančních služeb a její výkon, nařizuje úplnou harmonizaci (viz článek 78 navrhované směrnice).

4.2

ECB je toho názoru, že právní úpravu, jež se má na platební instituce dle navrhované směrnice vztahovat, by bylo možné zlepšit ve třech hlavních oblastech. Za prvé, vzhledem k nejasnému rozlišení mezi platebními institucemi a jinými poskytovateli platebních služeb je velmi obtížné posoudit rizika a stanovit odpovídající rozsah ochrany. Je tomu tak nejen v případě, kdy platební instituce mohou držet peněžní prostředky, které je obtížné odlišit od vkladů, ale též, pokud jde o jejich schopnost poskytovat úvěry financované z peněžních prostředků přijatých od veřejnosti (viz odstavec 4 přílohy navrhované směrnice). Za druhé, navrhovaná směrnice se nezabývá různými kategoriemi rizik, která s platebními službami souvisejí. V této souvislosti je vhodné připomenout, že na platební služby, jež poskytují úvěrové instituce, se budou vzhledem k operačnímu riziku, které je s těmito službami spojeno, vztahovat zvláštní kapitálové požadavky (9). Za třetí, lze též namítnout, že povolovací proces stanovený v navrhované směrnici je založen na kritériích, jež ponechávají příliš velký prostor pro různé výklady na vnitrostátní úrovni. Členské státy mohou též za určitých podmínek upustit od některých požadavků na udělení povolení (10).

4.3

S ohledem na výše uvedené se zdá, že rozsahu činnosti platebních institucí podle navrhované směrnice neodpovídá rámec obezřetnostních pravidel, který se na výkon těchto činností bude podle navrhované směrnice vztahovat. Jakmile se vyjasní skutečný rozsah činností platebních institucí, mělo by se uvažovat o uložení přiměřených kapitálových požadavků nebo podobných opatření (např. požadavků na počáteční kapitál, záruk), a to na základě vyhodnocení souvisejících rizik.

4.4

Neexistence kapitálových požadavků pro platební instituce by mohla potenciálně vést k arbitráži v oblasti dohledu. Úvěrové instituce budou podléhat dohledu na konsolidovaném základě z hlediska operačního i úvěrového rizika bez ohledu na to, zda svoji činnost v oblasti plateb vykonávají přímo nebo prostřednictvím dceřiných společností, které se považují za platební instituce. Na samostatné platební instituce nebo platební instituce, jež nejsou součástí bankovní skupiny, se naopak žádné kapitálové požadavky vztahovat nebudou, přestože provozují stejnou činnost.

4.5

Navrhovaná směrnice je kromě toho celkově nejasná, pokud jde o povinnosti příslušných orgánů domovského a hostitelského členského státu. Jako příklad lze uvést třetí odstavec článku 6 navrhované směrnice, jenž upravuje udělování „evropského pasu“ platebním institucím, aniž by z něj jednoznačně vyplývalo, který příslušný orgán kterého členského státu bude za dohled nad těmito platebními institucemi odpovídat. Bylo by užitečné tyto otázky pozorněji posoudit.

4.6

Při uplatňování článku 15 navrhované směrnice je třeba náležitě respektovat pravomoci ESCB a národních centrálních bank, které se týkají plynulého fungování platebních systémů, a v členských státech, v nichž je to relevantní, pravomoci národních centrálních bank v oblasti dohledu.

4.7

Pravomoci příslušných orgánů v oblasti dohledu, které stanoví článek 16 navrhované směrnice, by mohly být v řadě ohledů jasnější. Za prvé by mohl být přesněji vymezen rozsah „kontrol na místě“ (čl. 16 písm. b)). Za druhé by též mohl být vyjasněn přesný význam pravomoci uvalovat „přiměřené sankce“ (čl. 16 písm. d)). Za třetí by mohly být vymezeny podmínky pozastavení nebo odebrání povolení (čl. 16 písm. e)), a to pokud možno v samostatném ustanovení. S cílem zajistit dostatečně rovné podmínky v evropském prostoru a dostatečně účinný dohled nad institucemi, které profitují ze svobody usazování a volného pohybu služeb, by měl být článek 16 navrhované směrnice změněn tak, aby všechny příslušné orgány byly vybaveny veškerými pravomocemi podle tohoto článku, zejména pravomocemi v oblasti dohledu a vynucení.

4.8

Článek 19 navrhované směrnice ukládá členským státům, aby umožnily výměnu informací mezi svými příslušnými orgány, centrálními bankami, ESCB a ECB. I když ECB toto ustanovení v zásadě vítá, navrhuje, aby toto ustanovení bylo v případě, že příslušným orgánem je subjekt, jenž není centrální bankou, která je současně orgánem dohledu nad fungováním platebního systému, doplněno dalšími ustanoveními, jež by stanovila, že: i) příslušný orgán musí před udělením, pozastavením nebo odebráním povolení konzultovat příslušnou centrální banku a ii) příslušné orgány jsou povinny sdílet informace s příslušnou centrální bankou. S ohledem na celkovou odpovědnost centrálních bank v oblasti plateb by taková ustanovení byla užitečná.

5.1

Bude-li platebním institucím umožněno držet zůstatky, jež se z ekonomického i právního hlediska považují za vklady, ačkoli je navrhovaná směrnice jako vklady pojmově neoznačuje, bude úroveň rizika stejná jako u úvěrových institucí nebo institucí elektronických peněz. Na platební instituce by se proto měla vztahovat stejná úroveň ochrany jako na úvěrové instituce či instituce elektronických peněz. Z toho vyplývá, že poskytování platebních služeb by mělo být pokud možno vyhrazeno úvěrovým institucím nebo institucím elektronických peněz. Tím by se zajistila dostatečná ochrana peněžních prostředků klientů a spolehlivá finanční činnost, a proto ECB tento přístup upřednostňuje.

5.2

Bude-li úroveň ochrany, která se vztahuje na úvěrové instituce či instituce elektronických peněz, stanovena i pro platební instituce, bude třeba hlavu II navrhované směrnice zásadním způsobem přepracovat.

6.1

Pokud dojde k zavedení kategorie platebních institucí, na které se vztahuje mírnější režim dohledu, tak jak to navrhuje Komise, bude třeba navrhovanou směrnici změnit tak, aby z ní jasně vyplývalo, že by platebním institucím nemělo být umožněno držet peněžní prostředky uživatelů platebních služeb déle než po omezenou dobu, po kterou dochází k převodu těchto prostředků od plátce k příjemci, ani tyto peněžní prostředky znovu investovat. Stávající znění čl. 10 odst. 2 navrhované směrnice by jinak mohlo vést k závěru, že z toho, že platební instituce ve svých účetních knihách otevřou účty, vyplývá, že přijaté peněžní prostředky lze znovu investovat ve prospěch platební instituce. Tohoto upřesnění lze dosáhnout například omezením činností platebních institucí v oblasti platebních služeb na činnosti uvedené v odstavci 7 přílohy navrhované směrnice. Platební instituce by mohly vykonávat i činnost uvedenou v odstavci 5 přílohy, bude-li však jasně stanoveno, že činnost vydávání platebních karet se pojí s požadavkem, aby účet držitele karty byl veden u úvěrové instituce. Platebním institucím by dále nemělo být dovoleno poskytovat úvěry podle odstavce 4 přílohy navrhované směrnice.

6.2

Aby se zamezilo různému výkladu, bylo by užitečné uvést, které služby mohou jednotlivé druhy institucí nabízet, přičemž by se všechny odstavce přílohy navrhované směrnice přeskupily takto: i) odstavce 1 až 7: úvěrové instituce, ii) odstavce 1-3 a 5-7: instituce elektronických peněz a iii) odstavec 7: platební instituce. Jak bylo uvedeno výše, za činnost poskytovanou platebními institucemi, by se mohla dále považovat též činnost uvedená v odstavci 5 přílohy (11). Stejně tak by tomu mohlo být i pokud jde o činnost uvedenou v odstavci 4 přílohy, a to za předpokladu, že se zajistí, aby peněžní prostředky přijaté od uživatelů platebních služeb za účelem poskytnutí platebních služeb nemohly být použity na poskytnutí úvěru jiným uživatelům platebních služeb.

6.3

Za účelem ochrany peněžních prostředků uživatelů platebních služeb by se mohlo zvážit zavedení další minimální úrovně ochrany. Například v souvislosti s některými mechanismy zúčtování futures se podle právních řádů některých členských států (např. v Německu a ve Spojeném království) a podle právního řádu Spojených států považuje hotovost uložená u makléřů, kteří zprostředkovávají zúčtování futures, za majetek klienta, a ne za vklad. Tento mechanismus je běžně upraven zvláštními právními předpisy nebo potvrzen judikaturou. Aniž by se řešila vlastnická povaha takové hotovosti, což by mohlo v právních řádech některých členských států působit těžkosti, jednou z možností by bylo dále rozvinout úroveň ochrany obsaženou v čl. 10 odst. 2 navrhované směrnice, jenž platebním institucím ukládá povinnost, aby vedly peněžní prostředky uživatelů platebních služeb ve svých účetních knihách odděleně. Toho by bylo možné dosáhnout změnou navrhované směrnice s cílem zajistit, aby platebním institucím byly uloženy konkrétnější povinnosti, a sice: i) vyčlenit peněžní prostředky na transakce, pro které byly přijaty, ii) oddělit peněžní prostředky, které byly přijaty za účelem provedení platební transakce, od jiných peněžních prostředků přijatých na jiné činnosti než platební služby a vést je v účetních knihách odděleně, iii) vést peněžní prostředky uživatelů platebních služeb na účtu, jehož název je jako uživatele platebních služeb jasně označuje, iv) nesměšovat peněžní prostředky uživatelů platebních služeb s peněžními prostředky poskytovatele platebních služeb nebo jiného uživatele platební služby či jiné osoby, v) chránit peněžní prostředky uživatelů platebních služeb před účinky žalob třetích osob proti platební instituci, vi) ocitne-li se platební instituce v úpadku, vrátit peněžní prostředky uživatelů platebních služeb, a to bezodkladně a přednostně před všemi ostatními pohledávkami, vii) nepostačují-li peněžních prostředky k úhradě peněžních prostředků uživatelům platebních služeb platební instituce v úpadku, rozdělit zbylé peněžní prostředky uživatelům platebních služeb poměrně podle výše jistiny jejich pohledávek.

6.4

Další vysvětlení kromě toho vyžaduje odkaz na doplňkové služby, jako jsou „záruky za provedení platebních transakcí“, uvedený v čl. 10 odst. 1 písm. b) navrhované směrnice, a to v tom směru, že se jedná pouze o služby ve prospěch uživatelů platebních služeb, kteří se účastní transakce.

6.5

V čl. 10 odst. 3 navrhované směrnice se v neposlední řadě uvádí, že s výhradou použitelných vnitrostátních právních předpisů a právních předpisů Společenství není činnost platebních institucí omezena na poskytování platebních služeb. Z toho vyplývá, že rozsah činností platebních institucí může jít nad rámec činností, které jsou uvedeny v příloze navrhované směrnice, což vyvolává obavy ve dvou směrech. Za prvé, navrhovaná směrnice neuvádí všechny druhy povolených činností. Tyto činnosti lze plně posoudit z hlediska ochrany spotřebitele a finanční stability jen tehdy, jsou-li známy všechny možné činnosti. Za druhé, pokud se tyto činnosti zakládají na vnitrostátním právu, nebude dosaženo účelu navrhované směrnice, kterým je zajištění úplné harmonizace. Z těchto důvodů by se měl čl. 10 odst. 3 navrhované směrnice vypustit.

7.1

Bankovní sektor v současné době intenzivně pracuje na tom, aby mohl poskytovat služby, které vyhovují požadavkům SEPA. Již od 1. ledna 2008 by tento sektor chtěl poskytovat občanům, úřadům a obchodním společnostem panevropské platební nástroje, a to jak pro vnitrostátní, tak pro přeshraniční platby. S ohledem na různorodost příslušných vnitrostátních předpisů by však vytvoření SEPA mohlo být v rámci stávajícího právního rámce Společenství problematické. Harmonizace právního rámce v oblasti plateb je tedy důležitá, neboť napomůže bankovnímu sektoru v jeho úsilí o vytvoření SEPA. Ukazuje se, že části navrhované směrnice, jež jsou pro SEPA relevantní (zejména hlavy III a IV), jsou méně kontroverzní než hlava II. Pokud se vzhledem ke shora uvedeným nejasnostem přijetí navrhované směrnice opozdí, může se opozdit i realizace SEPA. S cílem předejít této situaci by proto bylo prospěšné vyčlenit hlavu II z navrhované směrnice. Toto vyčlenění by však mělo být podmíněno tím, že se v patřičné době přijme samostatný právní předpis Společenství o platebních institucích. S cílem dosáhnout pro jednotlivé kategorie poskytovatelů platebních služeb jednotného právního rámce i rámce pro dohled by úloha platebních institucí v tomto ohledu logicky mohla být předmětem diskuse v rámci plánovaného přezkoumání směrnice o elektronických penězích.

7.2

Další možností by bylo, aby Rada guvernérů ECB ve smyslu čl. 105 odst. 2 Smlouvy a článku 22 statutu přijala nařízení ECB, které by upravovalo příslušná ustanovení navrhované směrnice, jež se týkají SEPA a jež spadají do oblasti působnosti ESCB, přičemž by se však uznalo, že tímto způsobem nelze přijmout veškerá ustanovení, jež napomáhají vytvoření SEPA.

7.3

Zvláštní otázkou, která se týká SEPA, je maximální doba provedení „D+1“, kterou stanoví čl. 60 odst. 1 a čl. 61 odst. 1 navrhované směrnice. Očekává se, že většina poskytovatelů platebních služeb by mohla tento požadavek splnit do 1. ledna 2010. Je však třeba mít na paměti, že bankovní sektor nebyl k dopadům požadavku „D+1“ konzultován a že některé bankovní subjekty by mohly mít se splněním tohoto požadavku v dané lhůtě potíže.

9.1

Z navrhované směrnice by mělo jednoznačně vyplývat, že provozovatelé platebních systémů budou oprávněni rozlišovat mezi jednotlivými druhy poskytovatelů platebních služeb, pokud se týká podmínek, jež musí tito poskytovatelé splnit předtím, než získají přístup k platebním systémům. Toto rozlišení by mělo být s cílem řídit rizika spojená s poskytovali platebních služeb provedeno objektivně. Rozsah působnosti čl. 23 odst. 1 navrhované směrnice by se kromě toho měl omezit na to, aby se zabezpečil přístup platebních institucí k platebním systémům na nediskriminačním základě. Čl. 23 odst. 1 navrhované směrnice by měl být odpovídajícím způsobem změněn.

9.2

ECB chápe, že cílem čl. 23 odst. 2 navrhované směrnice je vyjmout systémy označené podle směrnice o neodvolatelnosti zúčtování (13) z podmínek pro přístup, které vymezuje čl. 23 odst. 1. Znění tohoto článku však v tomto ohledu není dostatečně jasné, a ECB proto navrhuje, aby do navrhované směrnice byla zapracována jednoznačná výjimka.

9.3

Z navrhované směrnice by mělo dále jednoznačně vyplývat, že poskytování zúčtovacích a vypořádacích služeb se řídí standardy pro dohled, které byly přijaty v rámci Eurosystému podle čl. 105 odst. 2 smlouvy. Toho lze dosáhnout například tím, že se bod odůvodnění 12 navrhované směrnice a čl. 23 odst. 2 odpovídajícím způsobem změní. V tomto ohledu Eurosystém v souvislosti se svým úkolem podporovat plynulé fungování platebních systémů v eurozóně posoudí, zda je účast platebních institucí v platebních systémech dostatečně bezpečná a zda nepředstavuje příliš velká rizika pro stabilitu finančního systému.

9.4

Čl. 10 odst. 1 písm. c) navrhované směrnice platební instituce v neposlední řadě výslovně opravňuje k provozování platebních systémů. Vzhledem k tomu, že právní předpisy Společenství v současné době nedefinují pojem „provozovatel platebního systému“, ani neupravují právní povahu těchto provozovatelů, není třeba, aby navrhovaná směrnice zaváděla právo platebních institucí (ani jakékoli jiné kategorie poskytovatelů platebních služeb, na které se navrhovaná směrnice vztahuje) provozovat platební systémy. Stejně tak by měl být vypuštěn odkaz na „provoz“ platebních systémů v názvu a v prvním odstavci článku 23 navrhované směrnice.

11.1

Vymezení oblasti působnosti navrhované směrnice v článcích 2 a 3 může zapříčinit rozdílný výklad. Podle článku 2 se navrhovaná směrnice vztahuje na taxativní výčet obchodních činností, které jsou definovány jako platební služby a které jsou uvedeny v seznamu v příloze navrhované směrnice. V článku 3 navrhovaná směrnice obsahuje též zřejmě taxativní výčet výjimek z navrhované směrnice; tuto otázku by však bylo vhodné objasnit. S cílem ozřejmit vztah mezi články 2 a 3 navrhované směrnice ECB navrhuje, aby se stávající název článku 3 nahradil slovem „výjimky“.

11.2

Dále jsou problematické některé otázky upravené v článku 3. Za prvé, navrhovaná směrnice se nezdá být technologicky neutrální, neboť činí rozdíl mezi materiální formou platby a formou elektronickou. Může proto zapříčinit nedůvodnou předpojatost vůči platebním službám v listinné podobě. V závislosti na stávající vnitrostátní právní úpravě mohou poskytovatelé platebních služeb, kteří v současné době nabízejí služby v listinné podobě, považovat zavedení účinnější elektronické verze svých produktů za nákladnější, neboť by se na ně v takovém případě začala vztahovat navrhovaná směrnice, čímž se může zpozdit zavedení elektronických platebních služeb, jež je v obecném zájmu.

11.3

Zadruhé, vynětí určitých platebních služeb, které poskytují poskytovatelé telekomunikačních nebo informačních systémů či sítí, jež je uvedeno v čl. 3 písm. j) navrhované směrnice, může vyvolávat rozdílné výklady. Toto ustanovení není technologicky neutrální a lze jej vykládat buď příliš úzce, či příliš široce (např. platby v rámci online obchodních platforem jako např. eBay mohou být vyňaty, ačkoli se podstatně neliší od služeb, které by do oblasti působnosti navrhované směrnice spadaly). Navrhovaná směrnice by tak mohla být implementována nestejně. Navíc není zcela jasné, jaký je vztah mezi vynětím a odstavci 8 a 9 přílohy navrhované směrnice. ECB proto navrhuje, aby čl. 3 písm. j) navrhované směrnice i odstavce 8 a 9 přílohy navrhované směrnice byly vypuštěny.

11.4

Jelikož v čl. 3 písm. f) navrhované směrnice se odkazuje na listinné směnky vlastní, měl by být zakotven obecný odkaz rovněž na směnky cizí, který by zahrnoval jak směnky cizí, které upravuje Ženevská úmluva z roku 1930 (14), tak směnky cizí, které tato úmluva neupravuje.

12.1

Navrhovaná směrnice uplatňuje při vymezování definic dva různé přístupy. V některých případech jsou definice zvlášť vymezeny v článku 4, jindy jsou definice roztroušeny po různých částech navrhované směrnice (např. v článku 1 („úvěrové instituce“, „instituce elektronických peněz“, „banky poštovních úřadů“ a „platební instituce“), v článku 2 („platební služby“ a „platební transakce“), v článku 29 („rámcové smlouvy“) a v článku 51 („mikropodniky“)). ECB navrhuje, aby všechny definice byly obsaženy v jediném článku navrhované směrnice vymezujícím definice, jímž by mohl být první článek. Postupovalo by se tak obdobně jako v případě konsolidované bankovní směrnice.

12.2

Současně vyvstává otázka souladu s definicemi a pojmy užívanými ve stávajících právních předpisech Společenství, např. ve směrnici o neodvolatelnosti zúčtování. Tato otázka je aktuální např. v případě definice „platebního systému“ v čl. 4 odst. 3 navrhované směrnice, jež by s ohledem na možnou interakci mezi systémy označenými podle směrnice o neodvolatelnosti zúčtování a ostatními platebními systémy měla být uvedena do souladu s pojmem „systém“, který používá směrnice o neodvolatelnosti zúčtování. Vyššího souladu by bylo možné dosáhnout tím, že se do navrhované směrnice zavedou definice „plátce“ a „příjemce“, jež obsahuje článek 3 navrhovaného nařízení o informacích o plátci podávaných v souvislosti s převodem finančních prostředků (15).

12.3

Pojem „platební instituce“ by měl být změněn, aby se vyloučila možnost, že by platebními institucemi mohly být fyzické osoby, neboť by hrozilo riziko smíšení peněžních prostředků platební instituce s peněžními prostředky příslušné fyzické osoby.

12.4

Pojem „platební účet“, jenž zakotvuje čl. 4 odst. 7 navrhované směrnice, je nejasný. Toto je třeba napravit, neboť tento pojem je klíčový pro výklad pojmu platebních služeb i pro výklad rozsahu činností, které mohou platební instituce vykonávat. Ze stávajícího znění jasně nevyplývá, zda platební účty mohou zřizovat všechny kategorie poskytovatelů platebních služeb. Budou-li platební instituce oprávněny zřizovat platební účty, je třeba objasnit rozdíl mezi „obvyklými“ bankovními účty a platebními účty. Dále je třeba jasně vymezit vlastnosti těchto účtů. Otázky, které v této souvislosti vyvstávají, se týkají toho, kdo je oprávněn tyto účty zřizovat, kdo může být jejich držitelem a jaká je jejich právní povaha a účinky.

12.5

Dále je třeba objasnit, co znamená odkaz na účet, který je „využíván výhradně pro platební transakce“ v definici platebního účtu. Vylučuje se tím například možnost, aby účet byl úročený, či možnost peněžní prostředky držet po dobu delší, než je nezbytně nutné k provedení transakce? Je též třeba zajistit, aby platební instituce nesměly držiteli účtu platit úroky či poskytovat jiné pobídky.

12.6

Definice „peněžních prostředků“, kterou vymezuje čl. 4 odst. 8 navrhované směrnice, by měla být přepracována, a to mimo jiné tak, že se slovo „hotovost“ nahradí odkazem na bankovky a mince.

12.7

Pokud se týká definice „jedinečného identifikátoru“, kterou vymezuje čl. 4 odst. 15 navrhované směrnice, ECB připomíná, že ve svém stanovisku CON/2005/56 ze dne 15. prosince 2005 k návrhu nařízení ES o informacích o plátci podávaných v souvislosti s převodem finančních prostředků (16) navrhuje konkrétní znění definice „jedinečného identifikačního kódu“, jež bylo nyní, jak se zdá, převzato do stávajícího znění navrhovaného nařízení. ECB navrhuje, aby definice „jedinečného identifikačního kódu“ byla v navrhovaném nařízení a v navrhované směrnici uvedena do souladu.

12.8

Pojem „doba provedení“ je použit v několika bodech odůvodnění navrhované směrnice a v čl. 26 odst. 1 písm. a) bod ii), v čl. 31 odst. 1 písm. b) bod ii), v článku 35 a v oddílu 2 kapitoly 2 hlavy IV, aniž by byl definován. Vymezení doby provedení jako určitého časového rozmezí (které by bylo možné měřit např. v pracovních dnech či provozních hodinách) by bylo prospěšné, neboť by umožnilo vymezit maximální dobu provedení. Mnoho transakcí se navíc uskutečňuje bez použití platebního účtu (např. převod peněz klientům, kteří nejsou bankami). Definice doby provedení v navrhované směrnici by se měla vztahovat rovněž na tyto případy.

12.9

Pro „pracovní dny“ neexistuje v EU žádný jednotný kalendář a ačkoli se tento výraz používá v oddílu 2 kapitoly 2 hlavy IV navrhované směrnice, není definován. Pro účely zpracování a pro provozní účely a s cílem zajistit, aby byl rozsah povinností jednoznačně vymezen, by bylo prospěšné tuto definici vložit do navrhované směrnice (do článku, který vymezuje definice).

12.10

V navrhované směrnici, a to např. v čl. 3 písm. b), čl. 4 odst. 8 navrhované směrnice a v odstavci 7 přílohy navrhované směrnice, je používán pojem „peníze v bezhotovostní podobě“, aniž by byl definován. ECB navrhuje, aby se (do článku, který vymezuje definice) zavedla definice peněz v bezhotovostní podobě a aby se přitom přihlédlo k tomu, že tyto finanční prostředky mohou držet pouze centrální banky a úvěrové instituce (včetně institucí elektronických peněz).

12.11

Obdobně se v čl. 4 odst. 2 a v článku 20 navrhované směrnice používá pojem „pobočka“, aniž by byl definován. ECB navrhuje, aby se zavedla definice „pobočky“ v souladu s definicí v čl. 1 odst. 3 konsolidované bankovní směrnice.

12.12

Definice „rámcové smlouvy“ by měla být přesunuta z článku 29 do článku, který vymezuje definice. Z důvodu jednotnosti by pojem „rámcová smlouva“ („framework contract“) měl být používán v celé navrhované směrnici, přičemž alternativní pojmy „rámcová smlouva“ („framework agreement“) a „rámcová dohoda“, jež jsou použity v bodu odůvodnění 18 navrhované směrnice a v článcích 32 a 33, by měly být tímto pojmem nahrazeny.

13.1

Je třeba objasnit, zda je hostitelský členský stát oprávněn pro účely statistického výkaznictví vyžadovat, aby všechny platební instituce, které mají pobočku na území tohoto státu, vykazovaly své činnosti příslušným statistickým orgánům hostitelského členského státu, a to zejména národní centrální bance nebo národnímu statistickému úřadu.

13.2

Dále by bylo možné jednoznačně vysvětlit, že smyslem výrazu „v jakékoli měně“, který je obsažen v článku 2 navrhované směrnice, je odkazovat na měny zemí mimo Společenství.

13.3

Článek 1 navrhované směrnice se nazývá „předmět“, a měl by se tedy omezit na podání základních informací o předmětu úpravy obsažené v navrhované směrnici. Zřejmě by bylo vhodnější, aby čtyři kategorie poskytovatelů platebních služeb byly zahrnuty do jednotné definice „poskytovatele platebních služeb“, jež by byla zakotvena v článku vymezujícím definice, a to zejména s ohledem na skutečnost, že článek vymezující definice rovněž definuje pojem uživatele platební služby.

13.4

Čl. 11 odst. 2 navrhované směrnice, který se týká využití smluvních zástupců, externích subjektů nebo dceřiných společností, odkazuje na zadání „všech svých operací“ externím subjektům. Toto ustanovení je problematické, neboť by umožnilo vytváření společností, které nevyvíjejí žádnou činnost a pouze formálně splňují požadavky navrhované směrnice, zatímco skutečnou činnost vyvíjí třetí osoba, na kterou se požadavky navrhované směrnice nevztahují. Aby se předešlo těmto dopadům, navrhuje ECB článek 11 změnit.

13.5

Čl. 12 odst. 1 navrhované směrnice odkazuje na „provozní riziko“, aniž by tento pojem definoval. Nezbytné upřesnění by bylo možné provést tak, že se použije definice „operačního rizika“, obsažená v čl. 4 odst. 22 navrhované směrnice o kapitálové přiměřenosti (17).

13.6

Pravidla pro vedení záznamů, která jsou vymezena v článcích 13 a 44 navrhované směrnice, by mohla znamenat, že povinnost platební instituce vést záznamy netrvá déle než jeden rok. Tato povinnost by měla být jednoznačněji uvedena do souladu s dalšími právními předpisy Společenství, jako např. s článkem 30 třetí směrnice o praní peněz (18), která stanoví povinnost vést záznamy po dobu nejméně pěti let.

13.7

Pojem „souhlas“, vymezený v článku 41 navrhované směrnice, není dostatečně přesný. V této souvislosti je třeba uvést odkaz na odvolání souhlasu a jeho definici.

13.8

Znění článku 52 navrhované směrnice, který se týká náhrad, je neurčité, a to například když pojednává o nároku na náhradu v případě, že částka provedené transakce není taková, „jakou by rozumný plátce očekával, kdyby byl na místě tohoto plátce“. Toto znění ponechává velký prostor pro interpretaci, čímž se zvyšuje nejistota v oblasti plateb, a mohlo by zavdat příčinu pro větší počet sporů a ponechat spotřebitele bez ochrany. S cílem minimalizovat riziko budoucích sporů by se ujasnění znění článku 52 měla věnovat další pozornost.

13.9

Neodvolatelnost platby má pro příjemce zásadní význam, a proto je pojem „kdy byl […] informován“ v čl. 53 odst. 1 navrhované směrnice příliš vágní, neboť časový okamžik by se mohl podstatně lišit v případě, kdy je informace plátci zpřístupněna prostřednictvím internetové banky či prostřednictvím veřejně přístupného terminálu pro tisk výpisů z účtu, a v případě, kdy plátce obdrží výtisk výpisu z účtu poštou. ECB by tedy dala přednost tomu, aby se použil pevně stanovený časový okamžik, který souvisí s převodem. Povolené časové rozmezí by se mohlo prodloužit ze čtyř na šest týdnů, aby měl plátce dostatečný čas reagovat.

13.10

Ačkoli jsou pojmy „přijetí“ a „neodvolatelnost“, které jsou obsaženy v článcích 54 a 56 navrhované směrnice, jednoznačné a prospěšné, měly by být slučitelné s pojmy „vstup do systému“ a „neodvolatelnost“, které používá směrnice o neodvolatelnosti zúčtování.

13.11

Čl. 54 odst. 2 navrhované směrnice by měl být pozměněn tak, aby se zajistilo, že časový rozdíl mezi okamžikem, kdy poskytovatel platebních služeb obdržel platební příkaz, a okamžikem přijetí příkazu k provedení nebyl zbytečně prodlužován.

13.12

Čl. 65 odst. 1 navrhované směrnice, který se týká dostupnosti peněžních prostředků, stanoví, že členské státy musí zajistit, aby poskytovatel platebních služeb příjemce zpřístupnil peněžní prostředky příjemci, jakmile jsou tyto prostředky připsány na platební účet příjemce. Zdá se být jednoznačné, že peněžní prostředky jsou k dispozici, jakmile jsou na účet příjemce připsány. Proto se jeví jako vhodné, aby se jednoznačně stanovilo, že peněžní prostředky se příjemci zpřístupní okamžitě, jakmile je poskytovatel platebních služeb obdržel.

13.13

S cílem umožnit účinné přímé zpracování v rámci platebních systémů by měl být čl. 66 odst. 1 navrhované směrnice změněn tak, že se v něm na mezinárodní číslo bankovního účtu (IBAN) odkáže jako na jedinečný identifikační kód, který se vždy preferuje, čímž se zajistí harmonizované používání jedinečných identifikačních kódů.